Březen 2014

dont text

30. března 2014 v 11:59 | Lů



Historka/vlak

30. března 2014 v 11:43 | Lů
Noční město bylo poměrně tiché. Intenzivně pršelo, ale to nebyl jediný důvod, proč Václav pospíchal. Za deset minut musí být na nádraží, jestliže chce stihnout poslední vlak, který zastavuje v malé obci kde žil. Byl ve městě na návštěvě u přátel. Třikrát se zvedal k odchodu, ovšem nejprve Petr a jeho žena začali řeč o současné politické situaci a on musel přispět svými postřehy, potom byla řeč o víně a jako její závěr přinesla Jana, Petrova žena, láhev archivního bílého. Václav by si vyčítal celý život, kdyby neochutnal! Proto teď utíkal, bičovaný deštěm přes přechod. Po hlavní ulici z kopce dolů to šlo již rychle, přestože se musel vyhýbat loužím velkým jako Kaspické moře.
Podíval se na hodinky. Zbývaly tři minuty. Dech už mu docházel, nohy zvedal z posledních sil. V cestě se objevila jedna z ohromných louží. Václav seskočil z chodníku na trávník. "Vyhnu se louži a ještě si zkrátím cestu", pomyslel si, ale nepočítal s kluzkostí vlhkého pažitu. Noha mu podjela, ruce se několikrát otočily ve vzduchu ve snaze vyrovnat tělo zpět do svislé polohy. Neúspěšně. Během pár vteřin ležel v mazlavém blátě a jen ztěžka se zvedal. "Do prdele", ulevil si, když se dostal na nohy a opět se rozběhl.

Na nádraží nikdo nebyl. To nebylo nic zvláštního, byla jedna hodina ráno a to moc lidí necestuje. Nebyl zde ovšem ani průvodčí! Rozespalý a unavený Václav si toho ani nevšiml. Vlak přijel zrovna ve chvíli, kdy dobíhal. Ten vlak byl zvláštní. Motoráčky jako je tenhle jsou na menších tratích obvyklé, jejich obvyklá barva je ale vínová. Tento byl černý jak noc. Černá od vínové se ve tmě, a když spěcháte, těžko rozeznávají, proto Václav naskočil bez váhání. Vagon byl úplně prázdný. Usedl na sedačku. Unavený a mírně opilý, po chvíli usnul.
Hrbol na kolejích ho probudil. Vyděšen aby nezaspal svoji zastávku, zadíval se na ruku na své hodinky. Ukazovaly stejný čas, jako když nastupoval! Byl však příliš zmožen během k vlaku a návštěvou, než by se tím zabýval. Po chvíli již opět klimbal.
Jak tak spal, měl děsivý sen. Seděl ve vlaku na sedadle, byl sám ve vagonu a koleje pod ním něco šeptaly! V tom mu to došlo! To není sen! Byl vzhůru! "Ne, hloupost. To je tím vínem, neměl jsem ho vypít tolik. "Nejspíš se mi něco zdálo", uklidňoval se nahlas. "Jak dlouho jsem spal? Kolik je hodin"? Znova zvedl ruku, upřel oči na hodinky a užasl! Ručičky se, od doby co nastoupil, vůbec nepohnuly! Ve vlaku byl, ale minimálně hodinu! Začal uvažovat: "Stejně je to zvláštní vlak. Neprošel průvodčí. Když tak přemýšlím, neslyšel jsem ani písknutí"!
Zvedl se a začal procházet vagonem. Nejen, že zde nebyly žádní lidé nyní, vypadalo to, jako kdyby tu nikdo nebyl nejmíň deset let. V prostoru pro zavazadla byly pavučiny. Obrovské, ba přímo gigantické pavučiny. A v jejich středu, seděli černí, lesklí pavouci s červenýma očima. Nebyli nijak zvlášť velcí, ale o to vypadali nebezpečněji. Sedadlo, v kterém před chvílí seděl, bylo asi nejlépe udržované. Na všech ostatních byla vysoká vrstva šedivého prachu. Občasné černé válečky na zemi dokazovaly výskyt myší. "Je tu někdo?", zavolal Václav po vagonu. Odpověděla jen ozvěna. "Vlak nejezdí sám! Kdo ho řídí?", ptal se, již řádně vyděšený a vydal se ke kabině strojvůdce. Celý ovládací panel vlaku chyběl! To však ještě nebylo vše. Když se podíval přes přední sklo, neviděl žádné koleje! Jako kdyby se koleje objevovaly tam, kde vlak projíždí a naskakovaly v krátké vzdálenosti před ním!
Srdce se mu rozbušilo. Václav nebyl zbabělec, v tuto chvíli ovšem začal cítit mrazivý pocit po těle. Byl uvězněný v podivném, děsivém vlaku, který se řítil šílenou rychlostí kupředu v místech bez kolejiště a ve kterém neubíhal čas! Sedl si opět na sedadlo a zavřel oči. Doufal, že je to jen zlý sen. Otevřel je, ale neprobudil se doma v posteli. Byl pořád v tom vlaku. Mimo realitu, mimo čas!
Už dobře rozuměl šepotu kolejí. Nyní to byl spíše hlasitý zpěv:
Za deštivých nocí chyceni,
zavření v časovém vězení,
mimo svět a mimo čas,
bratře, vítej mezi nás!
Klesl na kolena. Obličej si zakryl rukama, přičemž si nehty drásal kůži. To nemůže být skutečné! Nejspíš zešílel! Po tváři mu stékaly slzy. A koleje změnily nápěv:
Bratře, pojď blíž,
skoč dolů.
Nemeškej, ať již
jsme spolu.
Mimo čas a mimo svět
Budeme navždy uhánět!
Dveře od vlaku se náhle otevřely. Venku uháněla obrovskou rychlostí krajina. Václav se zvedl. Došel ke dveřím, naposledy se nadechl. A udělal krok do tmy

Punks not dead !

14. března 2014 v 16:47 | Lů
Moda Punku : K punku neodmyslitelně patří i styl oblékání : vysoké boty, úzké potrhané džíny, rovněž něčím provokující tričko, kožená nebo džínová bunda. Samozřejmě nesmí chybět nějaký ten řetěz, zámek (samozřejmě visací) , ale ti odvážnější si mohou vzít třeba i petlici, no konečně proč ne, že?! A v neposlední řadě spínací špendlíky. V letních dnech jsou oblíbené pod kolena zastřihnuté kalhoty, nejčastěji červené(popřípadě jiné provokující barvy) a vysoké boty nahradí v tomto případě vietnamky. Oblíbená jsou i hadrová či kožená sáčka po vzoru Sex Pistol´s, ozdobená několika spínacími špendlíky. Nesmí chybět ani správný účes, ať už je to číro, bodliny nebo jen tak "rozcuchané " vlasy, to vše mnohdy barvené. A když pak vyjdete do ulic a lidé na vás čumí s otevřenou hubou, pak je to to pravé. Objevují se i názory, že móda k punku nepatří,ale věřte, že když vám to někdo říká, tak je na omylu. Nic naplat stále je to forma protestu a provokace....Punkáče z vás dělá ale hlavně srdce :)




what in life..

9. března 2014 v 18:37 | Lů









Nature is fantastic

9. března 2014 v 18:32 | Lů





Outside ..Inside

9. března 2014 v 18:23 | Lů